Navenek působí sebejistě, výsledky mají nadprůměrné a okolí je vnímá jako odborníky. Uvnitř ale často bojují s pocitem, že jejich úspěch je jen otázkou štěstí a že dřív nebo později někdo přijde na to, že „na to vlastně nemají“. Imposter syndrom je tichý společník mnoha výkonných lidí, a právě proto se o něm málo mluví. Přesto zásadně ovlivňuje nejen pracovní výkon, ale i dlouhodobou spokojenost a duševní zdraví.
Imposter syndrom označuje psychologický vzorec, při němž člověk pochybuje o tom, zda si své profesní úspěchy skutečně zaslouží. Navzdory objektivním výsledkům má pocit, že se na svou pozici dostal spíše náhodou, díky štěstí nebo okolnostem, a obává se, že jeho „nekompetentnost“ bude dříve či později odhalena.
Vnitřní nejistota se často pojí se strachem z chyb, odmítáním pochvaly, zlehčováním vlastních výsledků nebo silným perfekcionismem. Mnozí lidé raději volí přetížení a nadměrnou kontrolu vlastní práce, než aby si dovolili projevit slabost či požádat o pomoc.
Ačkoliv se imposter syndrom může objevit prakticky u kohokoliv, paradoxně častěji postihuje velmi kompetentní, úspěšné a výkonné jedince. Typicky se s ním setkávají lidé vystavení dlouhodobému tlaku, ať už ze strany pracovního prostředí, nebo vlastních vysokých nároků.
Často jde o vysoce postavené manažery, specialisty v rychle se měnících oborech, nově povýšené lídry nebo studenty prestižních škol. Zvýšené riziko se objevuje také u žen, zejména v prostředích s výrazným tlakem na dokonalost, případně v oborech, kde jsou v menšině. Svou roli mohou sehrát i osobnostní faktory, jako je perfekcionismus, vysoká očekávání v dětství nebo výchova zaměřená primárně na výkon a výsledky.
Přestože je imposter syndrom do velké míry otázkou vnitřního nastavení, pracovní prostředí může zásadně ovlivnit, zda se stane zdrojem růstu, nebo naopak cestou k vyhoření. Klíčové je prostředí, ve kterém není chyba vnímána jako selhání, ale jako přirozená součást učení.
Důležitá je otevřená a konstruktivní zpětná vazba, jasně definovaná očekávání a transparentní kritéria výkonu. Významnou roli hraje také firemní kultura, která oceňuje reálné výsledky a umožňuje otevřeně mluvit o nejistotách a pochybnostech.
S imposter syndromem lze pracovat i na individuální úrovni. Základem je schopnost všímat si vlastního vnitřního dialogu a konfrontovat automatické pochybnosti s fakty. Pomoci může vedení tzv. deníku úspěchů, kam si člověk zapisuje konkrétní projekty, výsledky, čísla a zpětnou vazbu.
Užitečná může být také práce s mentorem, cílené vzdělávání v oblastech, kde člověk pociťuje nejistotu, nebo učení se přijímat pochvalu bez jejího zlehčování. Důležitá je rovněž normalizace chyb a nastavování realistických cílů.
Pokud se však k těmto pocitům přidá silná úzkost, nespavost nebo dlouhodobé vyčerpání, je vhodné zvážit odbornou psychologickou pomoc.
Imposter syndrom je často zaměňován se syndromem vyhoření, přestože jde o odlišné jevy. Zatímco imposter syndrom vychází z pochybností o vlastních schopnostech, vyhoření je důsledkem dlouhodobého přetížení, stresu a ztráty motivace.
Oba fenomény se však mohou vzájemně posilovat. Lidé s imposter syndromem mají tendenci pracovat nad rámec svých možností, aby „nebyli odhaleni“, čímž se postupně dostávají na hranici vyčerpání. Vyhoření pak může zpětně prohlubovat pochybnosti o vlastní kompetenci.
Imposter syndrom není slabost ani selhání. Často je vedlejším produktem vysokých ambicí, odpovědnosti a snahy odvádět práci co nejlépe. Prvním krokem k jeho zvládání je dát těmto pocitům jméno a přestat je prožívat o samotě.
Ať už prostřednictvím otevřené kultury ve firmách, mentoringu nebo individuální práce na sobě platí, že pochybnosti nemusí řídit náš výkon ani rozhodovat o tom, jak daleko se dokážeme dostat.
vyhledáváníreklama
zajímavosti odjinud
poslat článek na e-mail