personalista.com - 13. 11. 2019

Před rokem 1989 byla v tehdejším Československu plná zaměstnanost – mít práci bylo z hlediska tehdejšího práva povinnost a pracovat musel každý. „Nyní máme v České republice rekordně nízkou nezaměstnanost, míra dlouhodobé nezaměstnanosti se pohybuje pod jedním procentem – každý, kdo pracovat chce, může práci mít. Pozorujeme rostoucí oblibu několikaměsíčních kariérních přestávek – něco v tehdejších dobách nevídaného. Pokud zaměstnanec ukončí pracovní poměr a naplánuje si volno, které stráví odpočinkem či cestováním, není na tom nic zvláštního, nutnost obratem nastoupit do nového místa je závislá pouze na potřebách a preferencích dotyčného,“ komentuje Ladislav Kučera, výkonný ředitel personálně poradenské společnosti HAYS pro Českou republiku a Rumunsko.

V souvislosti s technologickým pokrokem vznikla řada nových míst či celých odvětví. Jsou pozice, které existovaly tenkrát i nyní, jen se postupem času zcela změnil jejich význam nebo náplň práce. Příkladem jsou personalisté. Personální oddělení obvykle plnilo výhradně agendu mzdové účtárny. Dnešní personalisté jsou součástí vedení společnosti a kromě pracovně-právní agendy a náborů se starají o spokojenost zaměstnanců na pracovišti, pestrou nabídku benefitů, školení či zatraktivnění společnosti navenek, aby přilákala nové potenciální talenty.

Personální společnosti se začaly na českém pracovním trhu objevovat přibližně pět let po sametové revoluci, a přicházely především ze zahraničí. Jejich zavedení úzce souviselo s expanzí zahraničních firem u nás – u zahraničních investorů převládala do jisté míry nedůvěra v české zaměstnance, a to především z řad vedoucích pracovníků, a přesouvaly do nově vzniklých poboček u nás své týmy, které měly v začátcích pomoci s náborem pracovníků a zahájením plynulého provozu nové pobočky. Tyto poměry se urovnaly a dnes vidíme naopak řadu českých manažerů v regionálních pozicích, kteří jsou schopni pracovat v zahraničí.

„Cizince, nejen na manažerských postech vídáme u nás stále častěji, a to z různých důvodů. Společnosti se snaží vykrýt nedostatek lokálních pracovníků, ale už u nich nehledají dovednosti, které by nebyly na českém pracovním trhu dostupné (s výjimkou dovedností jazykových, popřípadě některých technických). Řada pracovníků – cizinců se také rekrutuje z řad studentů českých vysokých škol. Studentů z jiných zemí stále přibývá, Česká republika je vnímána jako bezpečná lokalita s nízkými životními náklady, skvělou dopravní dostupností a dobrou úrovní služeb, a proto je stále častěji cílovou destinací mladých lidí hledajících nové životní zkušenosti,“ uvádí Ladislav Kučera.

Další důležitou změnou je i věkové rozložení zaměstnanců aktivních na pracovním trhu. Vzhledem k vyššímu počtu žáků na učilištích a výrazně menšímu počtu studentů na vysokých školách bylo před rokem 1989 běžné, že se lidé na pracovní trh dostávali kolem 18 roku života. Tato hranice se v souvislosti se změnou studijních preferencí stále zvyšuje. Zatímco v roce 1989 ukončilo vysokoškolské vzdělání necelých 19 tisíc absolventů, nyní jich je ročně téměř 70 tisíc. Svůj podíl na tom má nejen vyšší počet vypsaných oborů na státních školách a nástup soukromého školství, ale často také tlak okolí.

Přestože jsme v devadesátých letech hojně slýchali, že se za dvacet či třicet let budeme mít stejně dobře jako naši západní sousedé, západ nám v mnoha ohledech stále utíká. Pořád je výrazně před námi například v nabídce flexibilních pracovních úvazků, které by mohly přilákat firmám více zaměstnanců, nebo v oblasti agenturního zaměstnávání, které má u nás bohužel významně negativní konotaci v souvislosti s výrobou a nelegálním zaměstnáváním cizinců. Česká republika eviduje necelé jedno procento pracovníků zaměstnaných agenturně, průměr Evropské unie jsou přibližně dvě procenta. Nejvíce agenturních zaměstnanců v Evropě má Velká Británie (3,8%), následována Nizozemím (3,1%) Proporčně je zde však poměr kvalifikovaných a nekvalifikovaných agenturních zaměstnanců zastoupen rovnoměrněji, než je tomu u nás.

Zajímavý je rovněž pohled na vývoj mezd a systém ohodnocování. Platové tabulky a třídy, před rokem 1989 obvyklé na všech pracovištích, zůstaly v platnosti pouze ve státním sektoru, kdy klíčovou informací pro výši platu je úroveň dosaženého vzdělání a počet let pracovní praxe. Pružnější mzdový systém v sektoru soukromém umožňuje flexibilněji reagovat na výkyvy pracovního trhu a nastavovat mzdová schémata dle potřeb a možností firem. Zatímco v roce 1990 si zaměstnanec domů přinesl v průměru necelých 3 200 korun, v loňském roce to bylo téměř 32 tisíc korun, tedy desetkrát více. Oproti tomu, celkové životní náklady se v tomto období zvýšily na sedminásobek. Největší nákladovou položku pak činí náklady na bydlení, v průměru kolem 30%.