Jan Míka - 16. 10. 2010

Jednou z těchto teorií je mýtus obnovitelných zdrojů tlačený investičními skupinami a podporovaný příslovečnými „užitečnými idioty“ – pestrou směskou havlistických pravd a lásek, gendersvazáků a rudozelených teoretiků, potažmo nedouků.

Obnovitelné zdroje jsou jen jedním z mýtů rudozeleného náboženství. V kontextu Česka jde zejména o tři hlavní větve – „bio“naftu, vítr a slunce. O bionaftě (také známé jako MEŘO, neboli methylester řepkového oleje) netřeba laskavému čtenáři příliš vyprávět – každý z nás zažil, jak vypadá český venkov, když vykvete řepka, potažmo, jak český venkov smrdí, když do řepky zaprší a ta lehne. To, že energetická návratnost řepky je menší než jedna, tedy, že na vyprodukování litru bionafty spálíme více než litr nafty klasické, je už jen třešnička na dortu. Na biobyznysu vydělává jen a pouze zpracovatel a výrobce této ohavnosti. Stát a s ním i my proděláváme. Stát (a my s ním) na daních a my (podruhé) na motorech našich dieselů. Meřo je agresivní a modernímu motoru příliš nepřidá. Odborníci se shodují na tom, že posledním motorem, kterému řepka chutnala, byl VW 66 kW (oktávie, passat – do cca roku 2000). Zelená planeta dostává paradoxně také svůj díl – spalování meřa je pro okolí náročnější, než pálení zlé a neekologické nafty.

Kdo v česku posledních dnů neviděl větrník, žije zřejmě jinde, nebo ho vodí speciálně vycvičený pes. Větrníky a jejich „čistá“ energie jsou hitem posledních let. S tou čistotou je to také poněkud diskutabilní – vyrobit hardware větrníku není žádná levná (finančně ani energeticky) legrace, jeho ukotvení také a to, že naprosto zničí krajinný ráz je nepopiratelná skutečnost. Pro energetiky je takový větrník také noční můrou – vítr a jeho proudění je poměrně špatně predikovatelná veličina, tedy to, zda zafouká, nebo ne, je naprosto nezávislé na potřebách průmyslu a přenosové sítě. Když je větrníků hodně a hodně zafouká, musí se odstavit zdroje, které odstavit jdou – a jsou to hlavně zlé tepelné elektrárny. A věřte, že to není levná ani příliš ekologická záležitost. Větrníky by nikdy nevznikly, kdyby to nebylo ekonomicky výhodné. Jejich provozovatelé se nerozhodují podle toho, co chce bohyně Gaia, ale podle toho, zda čísla v excelu jsou černá, nebo červená. Jsme velmi zvědavi, kdo bude větrná monstra demontovat, poté, co doslouží, a kdo to zaplatí.

Nejnovější ekotunel, ze kterého se Česko bude dostávat následujících 20 let, se jmenuje fotovoltaika. Několik šíbrů bystře zneužilo pomýlené EU direktivy, podle které musíme určitou část energetické spotřeby krýt z „obnovitelných“ zdrojů. Předpokládáme, že ona direktiva vypadla z podobného zdroje jako zákaz žárovek, popřípadě nutnost přimíchávat do benzínu líh a do nafty výše zmiňované meřo.

V zemi, kde intenzita slunečního svitu nestačí po většinu roku ani k tomu, aby ohřála vodu do bazénu v černé hadici (to je snad jediné foto-eko-termo-zařízení, co má v Česku smysl), vyrůstají olbřímí solární parky.

Nerostou tu pochopitelně proto, že by bylo ekologické vyrábět tímto způsobem elektřinu, ale proto, že je to ideální investiční příležitost – podobně jako meřo a vítr. To, že energetická návratnost je menší než jedna, nikoho nezajímá. Oni, výše zmiňovaní, užiteční idioti z rudozelené partaje si mnou ruce, jak nám to sluníčko pěkně topí a neuvědomují si, že jediný, kdo komu zatopí, jsou majitelé fotoelektráren, kteří zatopí nám všem. Vyrobit „ekologické“ panely není ani levná, ani nenáročná záležitost. Jejich demontáž a likvidace také ne. Scénář je stejný jako u meřa a větru. Účinnost je mizivá, náklady astronomické.

První stránky novin v posledních dnech plní přetahovaná o to, o kolik procent fotošvindl zvedne v roce 2011 cenu elektřiny pro domácnosti a průmysl. Čeští energetici mají své odhady, Česká průmyslová fotovoltaická asociace (občanské sdružení sloužící jako nátlaková skupina) zase své. Ti první tvrdí, že jsme až po uši v průšvihu, ti druzí pak, že sice v průšvihu jsme, ale ne v zas tak velkém. A ať jsme rádi, že nás ta jejich ekologie nestojí víc.

Co s tím? Přestat levičácky fňukat, podporovat nesmysly a hrát si na sociální inženýry. Nastavení rovných podmínek – a teď mluvíme o skutečně rovných podmínkách, ne o onom newspeakovém slově, které je synonymem pro regulaci, kvóty a zvýhodňování těch, kteří by za normálních okolností nikdy neměli šanci uspět – pro všechny by tyto projekty ukončilo velmi rychle.

Pokud by byla výkupní cena „špinavé“ a „čisté“ elektřiny stejná, neřešili bychom problém krajiny znetvožené solárními parky. Nastavení rovných podmínek by vyřešilo i větrníky a řepku. A spoustu dalších problémů, ve kterých naše, sociálními inženýry (nebo spíše bakaláři a diplomovanými specialisty) řízená společnost vězí až po uši.

Článek vyjadřuje názor redakce Personalisty.com