personalista.com - 10. 05. 2012

V tomto světě honby za kvalitou se však najde segment trhu, kde kvalita stále nehraje výraznou roli při rozhodování o investování mnohdy až milionových částek. Ptáte se kde? Ve vzdělávání.

Jděte do firem a zeptejte se, jak vybírají dodavatele vzdělávání pro své zaměstnance. Většinou odpoví, že na základě referencí či dřívější zkušenosti. Jak ale zajistit skutečně objektivní reference? A nedochází dodáváním vzdělávání od jediné společnosti k určitému zacyklení? Občas je prostě změna zapotřebí – vždyť jiná vzdělávací instituce může mít zcela nový přístup, metody či materiály, které budou výrazně efektivnější.

Pokud se však ptáte dál, vženete personalisty často do úzkých. Prostě neví. Ale oni za to do značné míry nemohou – objektivní nástroj měření kvality byste totiž hledali jen stěží. Můžete namítnout, že existuje měření jakosti podle norem ISO – změří však tento nástroj skutečnou kvalitu vzdělávacího procesu? Pokud by lidé byli stroje, možná by to fungovalo, ale naštěstí jsme co člověk, to originál a „shodu“ (základní termín ISO) mezi ideálem a reálem prakticky nenajdeme. Jiným nástrojem může být třeba Q FOR, tedy mezinárodní audit kvality měřící zákaznickou spokojenost. Jistě zajímavý a užitečný nástroj, ale kvalita není jen o tom, co si myslí zákazník. A kdože je vlastně zákazníkem u takových rekvalifikačních kurzů? Stát? Zprostředkovatelka na úřadu práce? Šéf referátu rekvalifikací? Potenciální zaměstnavatel osoby, která se rekvalifikuje? Nebo snad tato osoba sama?

Odpovědí na stesky vzdělavatelů nad neexistencí jediného univerzálního nástroje pro hodnocení kvality institucí dalšího vzdělávání vedly před lety několik nadšenců v Asociaci institucí vzdělávání dospělých ČR k tomu, že se sešli a takový model načrtnuli. A nazvali jej ratingem – ať už je k tomu vedla podobnost se zažitým ekonomickým ratingem nebo hvězdičkovým systémem hodnocení hotelů. Nápad se pak ujal natolik, že se návrh ratingu stal součástí projektu KONCEPT, v němž celá vize postupně nabyla reálných obrysů.

Cílem ratingu vzdělávacích institucí je na základě autoevaluačního dotazníku, zhodnocení ze strany klientů a návštěvy (řekněme auditora) přímo v konkrétní instituci posoudit celý komplex kritérií, na němž se odborníci shodli jako na znaku kvality vzdělávací instituce. Věřte, že shoda se nehledala snadno, ani rychle. Celý proces trval mnoho měsíců, kdy se potkávali zástupci komerčních vzdělávacích firem, škol, neziskovek a ministerstev, aby vyladili systém tak, aby byl na jedné straně zcela transparentní a maximálně objektivní, na straně druhé aby neodrazoval potenciální zájemce svou zbytečnou složitostí a vysokou cenou. Ano, zní to jako hádanka pro Chytrou horákyni a výsledek tedy bude do značné míry kompromisem mezi řadou velmi odlišných názorů a požadavků.

Shoda ovšem panuje na základních kritériích tvořících kvalitu vzdělávacích firem: předně je to lektorské zázemí a rozvoj kompetencí lektorů, dále realizace vlastního vzdělávacího procesu, vč. měření jeho efektivity a materiálně-technické či didaktické zázemí. Posledním klíčovým kritériem je zákaznický přístup.

S kvalitou to není opravdu jednoduché. Ona totiž s kvalitou zpravidla přímo úměrně roste cena. Kvalitnější vzdělávání je zpravidla dražší, ale nikoliv naopak: drahé vzdělávání automaticky nemusí být kvalitní! A rating může být právě pomocnou rukou pro toho, kdo chce investovat a ne jen utratit…